Když jsme v raně postsametovém čase začali v této zemi skloňovat ve všech pádech slovo restituce, netušili jsme, že místo původně zamýšlené rychlé „nápravy některých majetkových křivd, zaviněných komunistickým režimem“, odstartováváme proces, který bude po dlouhá léta zaměstnávat stovky právníků, úředníků, soudců, volených orgánů a veřejných činitelů, ale také památkářů, muzejníků, galeristů, novinářů a v neposlední řadě i kriminalistů a že náprava jedněch domnělých majetkových křivd způsobí řadu křivd nových, a to nejen majetkových.
Odhlédněme od zákonů, připouštějících takzvané mimosoudní rehabilitace či vracení drobných provozoven, znárodněných komunisty bývalým živnostníkům či obchodníkům po únorovém „puči“ 1948, a zaměřme svoji pozornost na takzvaný „restituční zákon o půdě“, přesněji řečeno zákon číslo 229/1991 Sb., jehož plný název zní „Zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.“
Vešel v platnost 21. května 1991 a měl navracet půdu a další zemědělský majetek, to je především pole, lesy a budovy prokazatelně se zemědělskou výrobou v pětačtyřicátém roce související. Ty budovy by si leckterý pozorovatel představil jako mlýny, pily, stodoly či chlévy, o necelý rok později se k nim však nenápadně přidružily také hrady a zámky.
Dne 15. dubna 1992 schválila totiž Česká národní rada další zákon. Stalo se to v tichosti a bez většího mediálního rozruchu či publicity. Ten zákon vlastně ani nemá jméno. Má pouze číslo 243/1992 Sb. a podtitulek „Zákon, kterým se upravují některé otázky, související se zákonem číslo 229/1991 Sb.“
Některé otázky se skutečně upravily, a to ve prospěch mocenské skupiny lidí, kteří v tu chvíli mohli razantně vstoupit do hry.
Dnes, po patnácti letech, slýcháme často z úst mnoha politiků naléhavou výzvu. Stále znovu a znovu nás i sebe ujišťují, že prý v této republice nesmí být při restitucích prolomena hranice 25. února 1948. Zní to trochu směšně. – Ta hranice totiž prolomena byla, a to již v raných restitučních dobách! Prolomila ji ona dvěstětřiačtyřicítka. Tiše, nenápadně a dokonce s bohulibými úmysly.
Publikace CUI BONO RESTITUCE se zabývá velkými restitučními kauzami z přelomu tisíciletí, ve kterých se jedná o navracení rozsáhlých majetků rodinám Salm-Reifferscheidtů, Des Fours-Walderodů, Colloredo-Mannsfeldů, Thun-Hohensteinů a Möseů. Kauzy jsou podrobně popsány se všemi peripetiemi, historickým pozadím a doprovázeny bohatým obrazovým materiálem.